Tento eshop používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací zavřít

Jak jsem (kdysi) potkal činky a proč je mám (teď) doma

Jak jsem (kdysi) potkal činky a proč je mám (teď) doma

Těsně před čtyřicítkou jsem se poprvé vypravil do posilovny. Do cizího a neznámého prostředí. V mých představách dokonce nepřátelského - vzhledem k mé nadváze, nešikovnosti, a tak vůbec. Abych tam vůbec vlezl, dohodl jsem se se dvěma kamarády z práce, o kterých jsem věděl, že tam chodí. Ti dva mi v podstatě otevřeli dveře do nového světa a hodně mi pomohli.

Později jsem při rozhovorech se známými zjistil, mé původní hrozivé představy a ostych začít se pohybovat v tomto prostředí nejsou až tak neobvyklé u dalších "starších a nepokročilých". Ale z mojí zkušenosti jsou úplně zbytečné. Po pár týdnech, kdy jsem se vyskytoval v posilovně jenom v doprovodu, který jsem fakt potřeboval, jsem se postupně do fitka dokázal vypravit i sám. A dokonce se i někoho zeptat, když jsem potřeboval poradit. Anebo mi někdo zkušenější poradil sám, když viděl, že dělám něco špatně.

Takže i po přestěhování do Prahy jsem v tom pokračoval. Po nějaké pauze. A po několika letech pak i zpět v Havířově - opět po nějaké pauze. Pak nastal problém se služebkama: ráno jsem si hodil do auta i tašku s věcmi na převlečení do fitka, ale obvykle jsem dojel zpět tak půl hodiny před jeho zavíračkou. Takže jsem začal vynechávat, až jsem skončil úplně. Pak jsem začal znovu, a znovu i skončil. U tohoto pokusu už si ani nevzpomínám na důvod. Ale asi nějaký byl. Nebo ne? V každém případě, po pár měsících jsem byl zase tam, kde před několika lety.

Proto jsem si nakonec pořídil k veslovacímu trenažeru domů i jednoručky. A začal je i používat. Hlavně v zimě, mimo cyklistickou sezónu. Moje zkušenost - a to je nutno zdůraznit: zkušenost teď už padesátníka, který nemá ambice nabrat hromadu svalů, ale spíš se trochu zpevnit, a nevypadat úplně blbě - je ta, že cvičit doma pravidelně je lepší, než pořád dokola začínat chodit do fitka. Co je pro mě důležité: mít potřebné věci na očích. Takže veslovací trenažer je ve volném pokoji před televizí. A činky a kotouče ve stojanech v obýváku. A hrazdy na kliky na zemi na podložce hned vedle činek. Není možné si jich nevšímat. A když už si jich všímám, tak je i pravidelně používám.

A co mi vyhovuje: k činkám se obvykle dohrabu někdy večer. Takže si pustím nějaký seriál, který se dá sledovat jen tak "bokem" - třeba Dva a půl chlapa, a u toho to celé "proběhne". Anebo si zacvičím u sportu. Sledovat fotbal, anebo celou etapu Tour de France z křesla, to považuji za ztrátu času. Dá se to spojit. Problémem je biatlon. To se přestávky mezi sériemi řídí děním na střelnici...

Poznámka: Pokud chodíte do fitka pravidelně, rozhodně to neměňte! Ale já to prostě neumím... A pokud se tam chystáte vypravit, rozhodně se nebojte. Je to zbytečné! Ale pokud se chystáte už několik let, a pořád a pořád to odkládáte, začněte aspoň doma. Taky to jde. Říká to i trenér Petr Stáňa (Netuční) v tomto rozhovoru.

Příště: Co doma používám. A jak si usnadňuji cvičení tak, abych na každý cvik nemusel měnit kotouče na osách.

Přespříště: Aerobní aktivity vhodné pro lenochy.

Zanechte odpověď

* Jméno:
* E-mail: (Nebude zveřejněn)
   Web: (URL stránka s http://)
* Komentář
Opište kód